Morálka

Na přání několika lidí a rovněž z důvodu, že jsem dlouho nenapsala žádný článek, uvádím úvahu o morálce.
Berte to prosím s nadhledem - jedná se o práci do školy s limitem jedné stránky A4 v PC. Na toto téma bych se zajisté mohla rozepsat podrobněji, ale limit je splněn, nechci se tím, pro nedostatek času, dále zaobírat.
_________________________________________________________________


Jak vypadá současná morálka? Existuje ještě vůbec ve třetím tisíciletí někdo, kdo ctí morální zásady? A jak je na tom desatero Božích přikázání? Bylo by lepší žít v dobách minulých anebo v současnosti?

V minulosti se k sobě lidé chovali nesmírně slušně. Byli zdvořilí, dbali na všeobecná pravidla dobové etikety, nechovali se vulgárně a nepobuřovali okolí, zbytečně nevyvolávali konflikty. Kriminalita nebyla tak vysoká (nemyslitelné například bylo okrádat seniory či unášet mladé nevinné děti) a lidem nešlo jen o peníze a vlastní majetek. A to vše i navzdory dvěma světovým válkám. Dnes, dá se říct, je tomu právě naopak. 

Drtivá většina mladých lidí nezná ani základní pravidla společenské etikety, nemá autoritu u dospělých a úctu ke starým. K sobě rovným se chovají neomaleně, neslušně a bez vulgarit se mnohdy neobejde ani prostá oznamovací věta. Dospělí se mezi sebou chovají často doslova jako zvířata. Valné většině jde především o finance a v tomto případě jdou pak morální zásady stranou. Ale ani senioři nejsou bez viny. Domnívají se, že se mohou povyšovat nad ostatní a náležitě toho využívají. Stěžují si na naší generaci, ohánějí se otřepanými frázemi typu: „Ta dnešní mládež...“ nebo „To za nás nebylo!“. A skutečně – nebylo. Ale mohou nás osočit, že si za to všechno skutečně můžeme sami? Podle mě i staří lidé přispívají po troškách do mlýna. 

A jak je na tom současná morálka ve společnosti? Jak se k sobě chovají lidé v obchodech, restauracích, bankách, veřejné dopravě, různých institucích apod.? Dle mého názoru rozhodně hůře než v letech minulých. Kam se poděla úcta, respekt a zdvořilost?

Desatero přikázání všichni jistě dobře známe. Ctí nějaká z přikázání současná morálka? Podle mého mínění nikoli. Desatero nám sice nakazuje, jak bychom se měli chovat, ale přiznejme si – drží se toho v dnešní době ještě vůbec někdo?

Proč vlastně morálka tak prudce poklesla? Kdy se tak stalo a proč? Co je hlavním aspektem? Podle mě k morálnímu úpadu došlo zhruba na konci 80. let. Rozhodně do toho zasáhla politika – diktátorské režimy za války, příchod nových politických vyznání, ovlivňování lidí. Dále se domnívám, že hlavním faktorem byly především peníze a potom také nevědomost, stres, negativní dopady na psychiku jedince a nedostatek volného času, svobodného myšlení.

Jak mohou mladí lidé znát pravidla slušného chování a úcty k lidem, když je k tomu nikdo nevede? Kdo z vyšších autorit nám má jít morálním příkladem?

Myslím, že je třeba se nad tímto tématem hlouběji zamyslet a učinit patřičná opatření, jinak morální svět brzy dospěje ke své úplné záhubě. 

Sweets - Day 5. + 6. + 7. + conclusion

Uznávám, je to trochu pozdě, leč nebylo času k sepsání byť jen krátkých postů.

Poslední tři dny bez sladkého proběhly v pořádku, bez jakýchkoliv větších abstinenčních příznaků a sice - že už bych to nemohla vydržet a prostě si MUSELA něco dát.

Proto jsem ani nechtěla sepisovat zvlášť články, byly by krátké.

A závěrečné zhodnocení? 

Týden proběhl lépe, než jsem čekala. Myslela jsem, že vzhledem k mé oblibě cukrovinek bude těžké vzdát se jich, ale s odstupem času bych si troufla i na víc jak 14denní odslazovací kůru. 

Takže - bez sladkého se dá žít, ale proč? 

zdroj obrázku: internet

Sweets - Day 4.

Dneska jsem, kromě extrémně gumového masa a bagety z benzínky pomalu nic nejedla, takže na sladké ani nezbyl čas.
Ačkoliv bylo vedro a italská zmrzlinárna naproti mému obchodu vábila zákazníky svou nabídkou lahodných kopečků známé sladké pochutiny, neměla jsem na ni ani pomyšlení.
Možná to bylo tím vedrem.

Sweets - Day 3.

Páni, dneska bylo ale vedro.
Nevím, jak v mé domovině, ale ve Varech určitě.
S kamarádkou jsme navštívily Varský filmový festival. Ale k tématu - bylo tam sladkého požehnaně, ne že ne, ale úspěšně jsem odolávala.
Avšak v odpoledních hodinách, kdy bylo vedro už neúnosné, jsem si koupila vanilkovou zmrzlinu, abych se trochu zchladila.
Jo, zhřešila jsem.
Když to horko se vážně nedalo vydržet.
A navíc - středa, hříchů je třeba.
Co naplat, svůj týden bez sladkého si o den prodlužuji, jako určitou formu trestu.
Ale víte co je na tom zvláštní?
Ta zmrzlina byla příšerně sladká (i když za normálních okolností bych to ani nepostřehla) a měla jsem pocit, že kdybych jí snědla ještě rychleji, umřu na cukrovku. Asi jsem se z hlavního absťáku dostala a teď už tak často nebudu podnikat svoje nálety na cukrárny.
Who knows?

Sweets - Day 2.

Dneska už to bylo horší.
Dopoledne jsem měla nezkrotnou chuť na domácí buchty, které provokativně voní v kuchyni nebo na již zmíněný nugát, který, ač je v šuplíku a není na očích, tak o něm vím, že tam je a čeká.
Teď žvýkám krajíček chleba a představuju si, že to buchta, bábovka, čokoláda, koláč, ...
Do háje, jdu radši dokoukat film a spát.
Nechám si zdát o muffinech.

Sweets - Day 1.

Snídani bez cukru jsem zvládla bravurně.
Po obědě jsem zvyklá dávat si nějaký ten dezert, tak se u mě projevily menší abstinenční příznaky. Tři espressa to spravily (neslazené, nutkno podotknouti).
Pak mě v práci navštívil kamarád a básnil o tom, jak by si dal zmrzlinu z italské zmrzlinárny hned naproti mému obchodu. Bylo to velmi, velmi lákavé, nicméně i tomuhle pokušení se mi dařilo čelit.
Večer, když jsem se doplahočila domů, mi chuť na sladké z mozku vytěsnila vidina postele. Ale i přesto se moje očko zastavilo na oné obří nugátové čokoládě a můj nestydatý mozek na ni pomyslel. Schovala jsem jí hluboko do šuplíku, aby nebyla na očích.
Takže první den zvládnut víceméně na jedničku.

Gute Nacht!

P. S.: Omlouvám horší kvalitu mini článku, jsem po 11 hodinách v obchodě na nohou krapet přepracovaná.

Sweets - Introduction

Rozhodla jsem se, že týden nevezmu do úst nic sladkého.
Původně to měly být týdny dva, ale to bych nezvládla, to vím předem.
Berme to jako takovou zkoušku, jestli to člověk dokáže vydržet (jo, dokáže, ale člověk jako já). Takovýchto zkoušek mám v plánu víc.
A čtenáři mého blogu to budou mít téměř live - každý den alespoň krátký post složený čistě z mých pocitů.
Takže, po následující týden žádná čokoláda (svůdně na mě mrká 250 g toho nejlepšího nugátu), žádné zákusky ani koláče (v kuchyni je čerstvá bublanina), sladké pečivo, zmrzlina, lízátka, nic.
Wish me luck!

Vražedné cestování v MHD

Jelikož naše skromné lázeňské město zaujímá rozlohu pouhých 51,78 km² a moje bydliště se nachází prakticky v nejklidnější vilové čtvrti u lesa, nevyužívám MHD příliš často.
Následujících 5 dní ale pobývám u kamarádky, která bydlí v zapadlém sídlišti poblíž hlavního nádraží, takže cestování MHD za prací nebo za zábavou je nevyhnutelné.


Pro srovnání, jak se to má s hromadnou dopravou: V Praze vyjdete z místa bydliště či pracoviště na nejbližší stanici metra/tramvaje, počkáte pár minut a jedete, kam potřebujete. U nás se nejdřív musíte podívat, kdy že vám ten autobus vlastně jede, podle toho přizpůsobit všechno ostatní a pak se teprve může pokračovat.


Ráno jsem stála na zastávce přesně v 9:14, autobus, jak je již jeho zvykem, nikde. Když v 9:22 spoj konečně přijel, mohlo se vyrazit směr civilizace. V momentě, kdy jsme se blížili k dalšímu nástupnímu místu, zbledla jsem. Stálo tam přibližně 20 seniorů a několik teenagerů. 
Vzhledem k tomu, že další spoj jel touto trasou až za hodinu, všichni měli jasný cíl: narvat se do autobusu s omezenou kapacitou. 
O nějakých 7 minut později se opravdu všichni nacpali do dopravního prostředku (k té časové prodlevě nutno podotknout, že místní MHD nefunguje tak, že si lístek koupíte někde v automatu, v trafice nebo přes SMS a nastoupíte libovolnými dveřmi, nýbrž lístek se platí u řidiče vhazováním mincí do automatu).
To, že snad nikdo kromě mě a kamarádky nepoužil ráno deodorant, bylo za chvíli znát. Po dalších pár minutách jsem měla pocit, že odumřely mé citlivé čichové buňky. Konečně se naše cesta chýlila ke konci. Procpaly jsme se k východu a po otevření dveří vděčně nasály vůni relativně čerstvého městského ovzduší. 
...


Pod pojmem MHD si můžeme představit mnoho věcí. Něco, co všichni používáme prakticky denně, špinavý a mnohdy nevyhovující prostředek sociálních potřeb, věc, která nám znatelně usnadní cestování po městě apod. 
Osobně znám lidi, kteří jezdí MHD rádi a dokonce si ji i pochvalují (což dost dobře nechápu, ale tak jsou to vesměs flegmatici); další to berou jako nutnost, bez níž by se nedostali tam, kam potřebují; jiní se hromadné dopravě snaží vyhýbat jako čert kříži a využívají vlastní auto; no a ti ostatní jsou zarytými odpůrci, co si do autobusu/trolejbusu/tramvaje.. prostě nesednou a raději jdou pěšky nebo využijí taxislužeb. 


Jak jsem na tom já? Jak už jsem zmínila, nevyužívám MHD příliš často, všude to mám relativně blízko po svých. A když se mi v noci nebo k ránu nechce pěšky, jezdím taxíkem. 
V samotném "centru" města se vozím autobusem poměrně často. Ono je to sice od zastávky k další zastávce jen pár minut pěšky, ale přes celé město to trvá autobusem skoro stejnou dobu, jako metrem z jednoho konce Prahy na druhý (hezké, ne?). 


Výhody místního MHD: 

• 8 linek, z nichž jedna je ještě dělená na a), b) a c) je v tak malém městě nesporně výhoda.
• Spoje jezdí i do hůře dostupných částí města (i když jednou za uherák).
• Revizora jen tak nepotkáte. 

Nevýhody místního MHD:

• Poslední spoje jezdí kolem 20:00, ty nejzazší potom mezi 22 - 23:00.
• O víkendu spoje jezdí jednou za půl hodiny/hodinu a ještě jsou omezeny na minimum linek.
• Řidiči jsou prasata, věčně nepříjemní a jezdí zpravidla o 2 minuty dříve nebo o 4 minuty později.
• Linky sice jezdí v pravidelných intervalech, ale nelze prostě jen tak na blind jít a stoupnout si na zastávku s tím, že vám určitě něco pojede. Nepojede.
• Cesta trvá neskutečně dlouho. Vždycky.
• Nelze nastoupit jinými než předními dveřmi a mince se vhazují do automatu, což nesmírně celý proces zdržuje. Jo a taky se nedá jezdit na černo. 

V Praze využívám služeb MHD pořád. Tam se tomu snad ani vyhnout nedá, můžete si zde akorát volit, čím pojedete. Nikdy bych v metropoli nesedla do autobusu, od těch maloměstských se podstatně liší.

A co vy? 

Co pro vás znamená MHD a jak je důležitá pro vaše každodenní žití? 

Introduction

S myšlenkou na založení stránky, kde bych zveřejňovala svoje myšlenky, zážitky a ostatní výplody mé mysli, jež se nevejdou do 140 znaků na twitteru, jsem si pohrávala notnou dobu.
Výsledek je zřejmý.
Tento občasník bude něco jako můj deníček. Jsem upřímná osoba - co na srdci, to na jazyku, takže občas se může stát, že nad mými příspěvky budete kroutit hlavou. A nebo taky ne. Každopádně, kdo mě zná alespoň z výše zmiňované sociální sítě, bude na mé výlevy již zvyklý.
Co víc dodat k úvodu?
Nechť se vám příspěvky líbí a... mějte mě rádi! :)

Café Lady

P. S.: Až se tady trochu více zorientuji, provedu na svém občasníku patřičné úpravy v designu. Berte to zatím tak, že je tato stránka "under construction".