Kterak vznikly Vánoce

- Má absurdní slohová práce (povídka) z prváku na téma Kterak vznikly Vánoce. Zrovna jsem jí někde vyhrabala, tak třeba se bude líbit. :) :D

 ...

Když jsem byla jednou u babičky na chatě, hned osmou noc jsme zažily relativně nudnou příhodu. Celý den zuřil mocný blizard, ale k večeru začalo sněžit! Celkem běžné počasí v naší finsko-africké pobočce Rovaniemi, kde i auta mají kola.
Naše chajda se rozkládá na stopadesátihektarovém políčku u temného, pustého lesa, nechvalně známého jako "Osada u Blér Vič a 46 mrtvých studentíků". Nic zvláštního se v průběhu večera nedělo, vysvitlo slunko, velryby vesele poletovaly nad vysokými bolševníky a sem tam se v dáli mihl slon.
V noci nás probudily podivné zvuky a rány. Babička, statná to sedmdesátnice, vyskočila z postele a když se o dva dny později probudila, popadla do jedné ruky koště a do druhé paličku na maso, nůž a talířek. S tímto náčiním stála odhodlaně schovaná za pohovkou a lamentovala: "Co to je? Aby se nám sem tak někdo dobýval!"

Musím přiznat, že i já jsem se začala bát, ale spoléhala jsem na svou super babču. Záhadné rány neustávaly, a tak se babička odvážila otevřít okno s výhledem právě do lesa, odkud se zvuky ozývaly stále víc.
Najednou se těsně před stařenkou, vyklánějíc se právě ven, objevil škaredý, mírně nazelenalý kostlivec, z jehož žeber stále trčelo pár ohnilých kousků masa a jeho levá, sympaticky krvavá bulva se na babičku vesele smála.
"Asi ztratil svěžest," pomyslela si babička těsně před tím, než se lekla. Lekla se tak, až jí vypadla protéza - ale nikoliv ta zubní, nýbrž pravá endoprotéza z papíru, kterou jí vyrobil dědeček tak před 163 lety - a zčernaly jí sněhově bílé kadeře. Kostlivec to ještě jednou zkusil, nasadil si cylindr, usmál se, až tím odhalil žádné zuby a zdvořile pozdravil: "Uctivá záklona!"

Zvuky se dalšího večera začaly ozývat znovu a daleko hlasitěji! Ještě podezřelejší byl fakt, že celý den vytrvale sněžilo, což se u nás příliš často neděje, a sice že by počasí bylo stejné více než několik hodin. Děsivě jsem se otřásla a otevřela lahev vodky na zahřátí. Babička se naštvala, protože tajemné zvuky jí přerušily sledování Velmi křehkých vztahů, tak popadla své koště a prudce rozrazila domovní dveře. Poté oněmněla hrůzou a vypadla jí protéza, tentokrát ta zubní.

 "Babičko, kup si už konečně blend-a-dent, žvejkačkama protézu těžko udržíš!" škytnu a opřu se tak vehementně do křesla, až se se mnou převáží.
"No jo, ty žvejky už nejsou to, co bývávaly," posteskla si a poté se vrátila k předchozí činnosti.

Venku asi šest metrů sněhu a na prahu, a vlastně i všude kolem - i na Plzeň, na Ostravu, Brno, ba i na Nový Zéland, sedělo snad stohlavé hejno divočáků se třemi hlavami, šesti nohami, jedním okem a velkými zahnutými zuby směrem dovnitř. Uprostřed toho nezmutovaného hejna stál statný červenobílý puntíkovaný jelen s parohama až na zem a obřími ústy ve tvaru sličného kosočtverce pravil: "Já jsem Ježíšek, babičko, a přišel jsem si pro tebe!"

"Ale kuš, hajzle!" nedala se oklamat babička, popadla mojí láhev vodky, decentně si přihnula a po chvíli znovu pohlédla na místo, kde stál onen prapodivný jelen. Teď tam byli tři.
"Kde jste se tam vzali?" divila se.
"Už to nehul, babo," naštve se jelen s parohy až na zem a kývnutím hlavy představí jeleny vznášející se po jeho boku: "To jsou mí pomocníci, jelen Drbátko a Jebátko. Půjdeš s náma, babo!"
"Proč?" poškrábe se babička pistolí v uchu a nevinně sklopí obě hlavy.

"Protože nám tvoje vnučka práskla, že pašuješ drogy! Nesnaž se, všechno řekla. Všechno. Taky jsme jí dlouho mučili, ale... to je zase jiná pohádka." zvolá, když vidí stařenku jak decentně posouvá nohou objemný pytel pod ebenový stůl.
"Svině," zakleje, aniž by jí došlo, že může urazit velkou populaci divočáků, kteří stále seděli přede dveřmi.

Ale nedá se nic dělat, musí naložit všechny své pytle s drogami všech různých druhů, vůní a chutí, na velké sáně. Aby se cestou do Alcatrazu nenudila, tvoří drobné sáčky s drogami a balí je do malých balíčků, jež ovazuje barevnými mašlemi. 

Jenže jelen Jebátko byl natolik sjetý, že zanedlouho celý náklad ze sání vyklopil. Stala se hrozitánská věc - z rozvázaných pytlů se začaly z nebe snášet jako bílé vločky slepená zrníčka kokainu a do toho padaly již pečlivě zabalené balíčky dalších drog. Jelen s parohama až na zem nad tím nevěřícně kroutil hlavou, ale nic již udělat nemohl - škody bylo opravdu dost a nemohli to zachránit ani Harry Potter s celou svou armádou poskoků.
Inu a proto se dodnes tento časový úsek, kdy byl světu odhalen nový druh psychotropních látek, slaví pod pseudonymem Vánoce.

...

Epilog:

A babička? Je ve vězení a pokud neshnila, je tam dodnes.
A já? Jsem se zpod převráceného křesla již nezvedla, a tak píši tuto pravdivou povídku ze záhrobí.
A kostlivec? Došlo mu pivo, tak se zabil.

Technické info

Chystám se na celkovou změnu designu, tak prosím buďte trpěliví, když tady něco nebude fungovat... Stále ještě nejsem pánem svého času... :)

A little night deliberation

"Království Boží je v Tobě a všude kolem Tebe, ne v budovách ze dřeva a kamene. Rozštípni kus dřeva a já tam budu. Nadzvedni kámen a nalezneš mě." 

-> údajná poslední slova Ježíšova před ukřižováním.

Zamysleme se nad tímto výrokem, který mě zaujal. 

Jsem realistka a věřím v sebe a v sílu lidského myšlení. Všechna náboženství jsou pro mě poněkud přitažená za vlasy. - Jak může někdo věřit v něco, o čem není prokázáno, že existuje nebo že by někdy existovalo a přikládá tomu za důsledek veškeré své činy?
Náboženství vždy bylo poněkud kontroverzním tématem a pokaždé se najdou zarytí příznivci a naopak odpůrci. Zajisté všichni známe ty záběry zfanatizovaných ovcí, kteří pro svého boha neváhají prolévat krev a přinášet oběti. 
Ale co je to vlastně Bůh? Teolog by vám odpověděl něco jako: "Bůh je stvořitel vesmíru. Byl odjakživa, nelze ho stvořit ani zničit, je všechno, co kdy bylo, je a bude, stále přechází do formy, prochází jí a vychází z ní ven." 
Schválně zajděte za kvantovým fyzikem a nechte si od něj popsat, co je to energie. Řekne vám: "Energie tvoří svět. Nemůže být stvořena ani zničena, vždy byla, je a bude, vchází do formy, prochází jí a vychází z ní ven." 
V podstatě se jedná jen o jinou terminologii. 
Chci poukázat na to, že je jedno, jak nazveme svého Boha, Alláha, Buddhu nebo jednoduše něco "tam nahoře", v co se rozhodneme věřit, vždycky to bude mít stejný popisek, cíl a účinek.

Lidé by se navzájem neměli odsuzovat podle toho, v co věří nebo jestli vůbec věří. Je zbytečné vytvářet kvůli tomu konflikty, protože kdyby se každý, místo toho aby slepě následoval své "vůdce", zamyslel nad pravým významem oné víry, zjistil by, že všechny tyto využívají stejnou sílu, stejné zákony.

Proto bych třeba takovou Bibli úplně nezatracovala, ačkoliv většina věcí v ní obsažená se může zdát zcela nepoužitelná a nadbytečná, ta pravá alegorie může být zatraceně blízko tomu, v co věříte vy.
Záleží totiž jen na vás, co si z toho vezmete a jak si to přeberete pro svůj užitek.
 

"A věříte-li, dostanete všecko, oč budete v modlitbě prosit." - Matouš 21:22

"Proto vám pravím: Věřte, že všecko, oč v modlitbě prosíte, je vám dáno, a budete to mít." - Marek 11:24

- Doufám, že tento článek je alespoň zčásti srozumitelný, mé úvahy tohoto typu je občas poněkud složité zformulovat do psané podoby a zčásti se to dá omluvit působením prášků na tišení bolesti zubů nebo pozdní noční hodinou. 
Shrnutí článku: Věřte v sebe a své schopnosti, uděláte nejlíp. :)




 

Týden bez Twitteru

Původně se jednalo o zištný záměr netweetovat z důvodu zášti vůči některým lidem a rovněž za tím stála menší osobnostní krize.
Nicméně, rozhodla jsem se to na druhou stranu pojmout jako další challenge vůči mé osobě, abych zjistila, jestli se bez Twitteru obejdu.

Tedy.

Zakázané ovoce nejlépe chutná, a tak hned první den, kdy jsem se rozhodla posílit svou vůli, mě začaly napadat desítky trefných tweetů a sdíleníhodných myšlenek.
Obzvláště potom pátek byl velkým pokušitelem, neb jsem se celé krásné jarní odpoledne nudila v práci, laptop na pultě. 
Jelikož jsem nechtěla ani číst timeline, aby mě to nepodněcovalo k porušení "odvykací kůry", otevřela jsem prozměnu Facebook.
Dokonce jsem se zpřístupnila online k chatování, nicméně se zde za celý dlouhý den neudálo zhola nic (možná je to zčásti dané mým strohým počtem kontaktů v seznamu přátel, ale i tak).

Přes víkend nebývám k počítači přilepená tak často, takže mi to vlastně ani nepřišlo.

Pondělní nudné odpoledky a následné úterní hodiny informatiky byly další zkouškou. Obstála jsem, i když timeline jsem párkrát zběžně projela. Ze zvědavosti.
Ve středu už jsem ani neměla potřebu "něco tweetnout", ale možná to bylo dáno fyzickou únavou.


Původně jsem měla v plánu zdržet se sociálního života na dobu až tří týdnů a, teď zcela upřímně, sledovat, zda-li mě někdo vůbec postrádá.
Ale myšlenka, která mě napadla při čtení komentářů fotek na Facebooku, byla publikovatelná pouze na mém oblíbeném serveru, takže jsem neodolala...


Výsledek?


Chyběl mi Twitter? 
Samozřejmě, každý den. Zpočátku byly mé pocity jako když utrhnete hladovému žvanec přímo od úst, ke konci týdne už potom jenom čirá zvědavost "co se asi na tom Twitteru děje?".

Jakmile je Twitterista odtržen od svého serveru, smýšlí pak o svých followerech jako o skutečných, dá se říct, členech rodiny. 
Když vás napadne nějaká myšlenka, v kolektivu padne vtipná hláška, vytvoříte zajímavou fotografii, zkrátka se chcete podělit o střípky ze svého života, najednou to nemáte s kým sdílet.
Když potřebujete něco urgentně vědět, na Facebooku vám stěží někdo rychle a ochotně poradí (jestli vůbec, ehm...).

Taktéž přicházíte o novinky ze života lidí, které sami sledujete a se kterými se nemůžete, vlivem různých okolností, stýkat tak, jak byste si třeba přáli.


Nejedná se o neschopnost začlenění se do reálného života či snad závislost na internetové sociální společnosti, je to jednoduše potěšení z komunikace se spoustou skvělých osob.


Lidé, které followujete, se po čase stávají vaší internetovou rodinou. A tuhle rodinu si můžete sami zvolit - což je na tom asi to nejlepší. 
Nikdo nerad dělá věci, do kterých se mu nechce. 
Proč byste se měli bavit s někým, kdo je vám nesympatický, jeho názory se neshodují s těmi vašimi a máte pocit, že byste ho v příští minutě nejradši vzali po hlavě kladivem?

Jako v reálném životě tak i v tom virtuálním se tedy neobklopujeme (nebo alespoň duševně zdravý člověk to nedělá) nám nepříjemnými lidmi. 

V reálu může být zrušení vztahů mnohem složitější než prosté zablokování dotyčné osoby na internetu. Vždyť kdo by si někdy nepřál mít takové tlačítko "unfollow" i v reálném životě?


...


A já?
Mám na papírcích všude možně napsaných spousty myšlenek, které vám v následujících dnech sdělím.
A v mobilu spoustu fotek ke zveřejnění.
Ve složce "Twitter - dobré ráno" hromadu obrázků a citátů, které čekají na pravidelná ranní pozitivní tweetnutí.


Závěr?

Bez Twitteru se dá žít - ale proč?

 

 
 

Morálka

Na přání několika lidí a rovněž z důvodu, že jsem dlouho nenapsala žádný článek, uvádím úvahu o morálce.
Berte to prosím s nadhledem - jedná se o práci do školy s limitem jedné stránky A4 v PC. Na toto téma bych se zajisté mohla rozepsat podrobněji, ale limit je splněn, nechci se tím, pro nedostatek času, dále zaobírat.
_________________________________________________________________


Jak vypadá současná morálka? Existuje ještě vůbec ve třetím tisíciletí někdo, kdo ctí morální zásady? A jak je na tom desatero Božích přikázání? Bylo by lepší žít v dobách minulých anebo v současnosti?

V minulosti se k sobě lidé chovali nesmírně slušně. Byli zdvořilí, dbali na všeobecná pravidla dobové etikety, nechovali se vulgárně a nepobuřovali okolí, zbytečně nevyvolávali konflikty. Kriminalita nebyla tak vysoká (nemyslitelné například bylo okrádat seniory či unášet mladé nevinné děti) a lidem nešlo jen o peníze a vlastní majetek. A to vše i navzdory dvěma světovým válkám. Dnes, dá se říct, je tomu právě naopak. 

Drtivá většina mladých lidí nezná ani základní pravidla společenské etikety, nemá autoritu u dospělých a úctu ke starým. K sobě rovným se chovají neomaleně, neslušně a bez vulgarit se mnohdy neobejde ani prostá oznamovací věta. Dospělí se mezi sebou chovají často doslova jako zvířata. Valné většině jde především o finance a v tomto případě jdou pak morální zásady stranou. Ale ani senioři nejsou bez viny. Domnívají se, že se mohou povyšovat nad ostatní a náležitě toho využívají. Stěžují si na naší generaci, ohánějí se otřepanými frázemi typu: „Ta dnešní mládež...“ nebo „To za nás nebylo!“. A skutečně – nebylo. Ale mohou nás osočit, že si za to všechno skutečně můžeme sami? Podle mě i staří lidé přispívají po troškách do mlýna. 

A jak je na tom současná morálka ve společnosti? Jak se k sobě chovají lidé v obchodech, restauracích, bankách, veřejné dopravě, různých institucích apod.? Dle mého názoru rozhodně hůře než v letech minulých. Kam se poděla úcta, respekt a zdvořilost?

Desatero přikázání všichni jistě dobře známe. Ctí nějaká z přikázání současná morálka? Podle mého mínění nikoli. Desatero nám sice nakazuje, jak bychom se měli chovat, ale přiznejme si – drží se toho v dnešní době ještě vůbec někdo?

Proč vlastně morálka tak prudce poklesla? Kdy se tak stalo a proč? Co je hlavním aspektem? Podle mě k morálnímu úpadu došlo zhruba na konci 80. let. Rozhodně do toho zasáhla politika – diktátorské režimy za války, příchod nových politických vyznání, ovlivňování lidí. Dále se domnívám, že hlavním faktorem byly především peníze a potom také nevědomost, stres, negativní dopady na psychiku jedince a nedostatek volného času, svobodného myšlení.

Jak mohou mladí lidé znát pravidla slušného chování a úcty k lidem, když je k tomu nikdo nevede? Kdo z vyšších autorit nám má jít morálním příkladem?

Myslím, že je třeba se nad tímto tématem hlouběji zamyslet a učinit patřičná opatření, jinak morální svět brzy dospěje ke své úplné záhubě. 

Sweets - Day 5. + 6. + 7. + conclusion

Uznávám, je to trochu pozdě, leč nebylo času k sepsání byť jen krátkých postů.

Poslední tři dny bez sladkého proběhly v pořádku, bez jakýchkoliv větších abstinenčních příznaků a sice - že už bych to nemohla vydržet a prostě si MUSELA něco dát.

Proto jsem ani nechtěla sepisovat zvlášť články, byly by krátké.

A závěrečné zhodnocení? 

Týden proběhl lépe, než jsem čekala. Myslela jsem, že vzhledem k mé oblibě cukrovinek bude těžké vzdát se jich, ale s odstupem času bych si troufla i na víc jak 14denní odslazovací kůru. 

Takže - bez sladkého se dá žít, ale proč? 

zdroj obrázku: internet

Sweets - Day 4.

Dneska jsem, kromě extrémně gumového masa a bagety z benzínky pomalu nic nejedla, takže na sladké ani nezbyl čas.
Ačkoliv bylo vedro a italská zmrzlinárna naproti mému obchodu vábila zákazníky svou nabídkou lahodných kopečků známé sladké pochutiny, neměla jsem na ni ani pomyšlení.
Možná to bylo tím vedrem.