Týden bez Twitteru

Původně se jednalo o zištný záměr netweetovat z důvodu zášti vůči některým lidem a rovněž za tím stála menší osobnostní krize.
Nicméně, rozhodla jsem se to na druhou stranu pojmout jako další challenge vůči mé osobě, abych zjistila, jestli se bez Twitteru obejdu.

Tedy.

Zakázané ovoce nejlépe chutná, a tak hned první den, kdy jsem se rozhodla posílit svou vůli, mě začaly napadat desítky trefných tweetů a sdíleníhodných myšlenek.
Obzvláště potom pátek byl velkým pokušitelem, neb jsem se celé krásné jarní odpoledne nudila v práci, laptop na pultě. 
Jelikož jsem nechtěla ani číst timeline, aby mě to nepodněcovalo k porušení "odvykací kůry", otevřela jsem prozměnu Facebook.
Dokonce jsem se zpřístupnila online k chatování, nicméně se zde za celý dlouhý den neudálo zhola nic (možná je to zčásti dané mým strohým počtem kontaktů v seznamu přátel, ale i tak).

Přes víkend nebývám k počítači přilepená tak často, takže mi to vlastně ani nepřišlo.

Pondělní nudné odpoledky a následné úterní hodiny informatiky byly další zkouškou. Obstála jsem, i když timeline jsem párkrát zběžně projela. Ze zvědavosti.
Ve středu už jsem ani neměla potřebu "něco tweetnout", ale možná to bylo dáno fyzickou únavou.


Původně jsem měla v plánu zdržet se sociálního života na dobu až tří týdnů a, teď zcela upřímně, sledovat, zda-li mě někdo vůbec postrádá.
Ale myšlenka, která mě napadla při čtení komentářů fotek na Facebooku, byla publikovatelná pouze na mém oblíbeném serveru, takže jsem neodolala...


Výsledek?


Chyběl mi Twitter? 
Samozřejmě, každý den. Zpočátku byly mé pocity jako když utrhnete hladovému žvanec přímo od úst, ke konci týdne už potom jenom čirá zvědavost "co se asi na tom Twitteru děje?".

Jakmile je Twitterista odtržen od svého serveru, smýšlí pak o svých followerech jako o skutečných, dá se říct, členech rodiny. 
Když vás napadne nějaká myšlenka, v kolektivu padne vtipná hláška, vytvoříte zajímavou fotografii, zkrátka se chcete podělit o střípky ze svého života, najednou to nemáte s kým sdílet.
Když potřebujete něco urgentně vědět, na Facebooku vám stěží někdo rychle a ochotně poradí (jestli vůbec, ehm...).

Taktéž přicházíte o novinky ze života lidí, které sami sledujete a se kterými se nemůžete, vlivem různých okolností, stýkat tak, jak byste si třeba přáli.


Nejedná se o neschopnost začlenění se do reálného života či snad závislost na internetové sociální společnosti, je to jednoduše potěšení z komunikace se spoustou skvělých osob.


Lidé, které followujete, se po čase stávají vaší internetovou rodinou. A tuhle rodinu si můžete sami zvolit - což je na tom asi to nejlepší. 
Nikdo nerad dělá věci, do kterých se mu nechce. 
Proč byste se měli bavit s někým, kdo je vám nesympatický, jeho názory se neshodují s těmi vašimi a máte pocit, že byste ho v příští minutě nejradši vzali po hlavě kladivem?

Jako v reálném životě tak i v tom virtuálním se tedy neobklopujeme (nebo alespoň duševně zdravý člověk to nedělá) nám nepříjemnými lidmi. 

V reálu může být zrušení vztahů mnohem složitější než prosté zablokování dotyčné osoby na internetu. Vždyť kdo by si někdy nepřál mít takové tlačítko "unfollow" i v reálném životě?


...


A já?
Mám na papírcích všude možně napsaných spousty myšlenek, které vám v následujících dnech sdělím.
A v mobilu spoustu fotek ke zveřejnění.
Ve složce "Twitter - dobré ráno" hromadu obrázků a citátů, které čekají na pravidelná ranní pozitivní tweetnutí.


Závěr?

Bez Twitteru se dá žít - ale proč?

 

 
 

Morálka

Na přání několika lidí a rovněž z důvodu, že jsem dlouho nenapsala žádný článek, uvádím úvahu o morálce.
Berte to prosím s nadhledem - jedná se o práci do školy s limitem jedné stránky A4 v PC. Na toto téma bych se zajisté mohla rozepsat podrobněji, ale limit je splněn, nechci se tím, pro nedostatek času, dále zaobírat.
_________________________________________________________________


Jak vypadá současná morálka? Existuje ještě vůbec ve třetím tisíciletí někdo, kdo ctí morální zásady? A jak je na tom desatero Božích přikázání? Bylo by lepší žít v dobách minulých anebo v současnosti?

V minulosti se k sobě lidé chovali nesmírně slušně. Byli zdvořilí, dbali na všeobecná pravidla dobové etikety, nechovali se vulgárně a nepobuřovali okolí, zbytečně nevyvolávali konflikty. Kriminalita nebyla tak vysoká (nemyslitelné například bylo okrádat seniory či unášet mladé nevinné děti) a lidem nešlo jen o peníze a vlastní majetek. A to vše i navzdory dvěma světovým válkám. Dnes, dá se říct, je tomu právě naopak. 

Drtivá většina mladých lidí nezná ani základní pravidla společenské etikety, nemá autoritu u dospělých a úctu ke starým. K sobě rovným se chovají neomaleně, neslušně a bez vulgarit se mnohdy neobejde ani prostá oznamovací věta. Dospělí se mezi sebou chovají často doslova jako zvířata. Valné většině jde především o finance a v tomto případě jdou pak morální zásady stranou. Ale ani senioři nejsou bez viny. Domnívají se, že se mohou povyšovat nad ostatní a náležitě toho využívají. Stěžují si na naší generaci, ohánějí se otřepanými frázemi typu: „Ta dnešní mládež...“ nebo „To za nás nebylo!“. A skutečně – nebylo. Ale mohou nás osočit, že si za to všechno skutečně můžeme sami? Podle mě i staří lidé přispívají po troškách do mlýna. 

A jak je na tom současná morálka ve společnosti? Jak se k sobě chovají lidé v obchodech, restauracích, bankách, veřejné dopravě, různých institucích apod.? Dle mého názoru rozhodně hůře než v letech minulých. Kam se poděla úcta, respekt a zdvořilost?

Desatero přikázání všichni jistě dobře známe. Ctí nějaká z přikázání současná morálka? Podle mého mínění nikoli. Desatero nám sice nakazuje, jak bychom se měli chovat, ale přiznejme si – drží se toho v dnešní době ještě vůbec někdo?

Proč vlastně morálka tak prudce poklesla? Kdy se tak stalo a proč? Co je hlavním aspektem? Podle mě k morálnímu úpadu došlo zhruba na konci 80. let. Rozhodně do toho zasáhla politika – diktátorské režimy za války, příchod nových politických vyznání, ovlivňování lidí. Dále se domnívám, že hlavním faktorem byly především peníze a potom také nevědomost, stres, negativní dopady na psychiku jedince a nedostatek volného času, svobodného myšlení.

Jak mohou mladí lidé znát pravidla slušného chování a úcty k lidem, když je k tomu nikdo nevede? Kdo z vyšších autorit nám má jít morálním příkladem?

Myslím, že je třeba se nad tímto tématem hlouběji zamyslet a učinit patřičná opatření, jinak morální svět brzy dospěje ke své úplné záhubě. 

Sweets - Day 5. + 6. + 7. + conclusion

Uznávám, je to trochu pozdě, leč nebylo času k sepsání byť jen krátkých postů.

Poslední tři dny bez sladkého proběhly v pořádku, bez jakýchkoliv větších abstinenčních příznaků a sice - že už bych to nemohla vydržet a prostě si MUSELA něco dát.

Proto jsem ani nechtěla sepisovat zvlášť články, byly by krátké.

A závěrečné zhodnocení? 

Týden proběhl lépe, než jsem čekala. Myslela jsem, že vzhledem k mé oblibě cukrovinek bude těžké vzdát se jich, ale s odstupem času bych si troufla i na víc jak 14denní odslazovací kůru. 

Takže - bez sladkého se dá žít, ale proč? 

zdroj obrázku: internet

Sweets - Day 4.

Dneska jsem, kromě extrémně gumového masa a bagety z benzínky pomalu nic nejedla, takže na sladké ani nezbyl čas.
Ačkoliv bylo vedro a italská zmrzlinárna naproti mému obchodu vábila zákazníky svou nabídkou lahodných kopečků známé sladké pochutiny, neměla jsem na ni ani pomyšlení.
Možná to bylo tím vedrem.

Sweets - Day 3.

Páni, dneska bylo ale vedro.
Nevím, jak v mé domovině, ale ve Varech určitě.
S kamarádkou jsme navštívily Varský filmový festival. Ale k tématu - bylo tam sladkého požehnaně, ne že ne, ale úspěšně jsem odolávala.
Avšak v odpoledních hodinách, kdy bylo vedro už neúnosné, jsem si koupila vanilkovou zmrzlinu, abych se trochu zchladila.
Jo, zhřešila jsem.
Když to horko se vážně nedalo vydržet.
A navíc - středa, hříchů je třeba.
Co naplat, svůj týden bez sladkého si o den prodlužuji, jako určitou formu trestu.
Ale víte co je na tom zvláštní?
Ta zmrzlina byla příšerně sladká (i když za normálních okolností bych to ani nepostřehla) a měla jsem pocit, že kdybych jí snědla ještě rychleji, umřu na cukrovku. Asi jsem se z hlavního absťáku dostala a teď už tak často nebudu podnikat svoje nálety na cukrárny.
Who knows?

Sweets - Day 2.

Dneska už to bylo horší.
Dopoledne jsem měla nezkrotnou chuť na domácí buchty, které provokativně voní v kuchyni nebo na již zmíněný nugát, který, ač je v šuplíku a není na očích, tak o něm vím, že tam je a čeká.
Teď žvýkám krajíček chleba a představuju si, že to buchta, bábovka, čokoláda, koláč, ...
Do háje, jdu radši dokoukat film a spát.
Nechám si zdát o muffinech.

Sweets - Day 1.

Snídani bez cukru jsem zvládla bravurně.
Po obědě jsem zvyklá dávat si nějaký ten dezert, tak se u mě projevily menší abstinenční příznaky. Tři espressa to spravily (neslazené, nutkno podotknouti).
Pak mě v práci navštívil kamarád a básnil o tom, jak by si dal zmrzlinu z italské zmrzlinárny hned naproti mému obchodu. Bylo to velmi, velmi lákavé, nicméně i tomuhle pokušení se mi dařilo čelit.
Večer, když jsem se doplahočila domů, mi chuť na sladké z mozku vytěsnila vidina postele. Ale i přesto se moje očko zastavilo na oné obří nugátové čokoládě a můj nestydatý mozek na ni pomyslel. Schovala jsem jí hluboko do šuplíku, aby nebyla na očích.
Takže první den zvládnut víceméně na jedničku.

Gute Nacht!

P. S.: Omlouvám horší kvalitu mini článku, jsem po 11 hodinách v obchodě na nohou krapet přepracovaná.