Nicméně, rozhodla jsem se to na druhou stranu pojmout jako další challenge vůči mé osobě, abych zjistila, jestli se bez Twitteru obejdu.
Tedy.
Zakázané ovoce nejlépe chutná, a tak hned první den, kdy jsem se rozhodla posílit svou vůli, mě začaly napadat desítky trefných tweetů a sdíleníhodných myšlenek.
Obzvláště potom pátek byl velkým pokušitelem, neb jsem se celé krásné jarní odpoledne nudila v práci, laptop na pultě.
Jelikož jsem nechtěla ani číst timeline, aby mě to nepodněcovalo k porušení "odvykací kůry", otevřela jsem prozměnu Facebook.
Dokonce jsem se zpřístupnila online k chatování, nicméně se zde za celý dlouhý den neudálo zhola nic (možná je to zčásti dané mým strohým počtem kontaktů v seznamu přátel, ale i tak).
Přes víkend nebývám k počítači přilepená tak často, takže mi to vlastně ani nepřišlo.
Pondělní nudné odpoledky a následné úterní hodiny informatiky byly další zkouškou. Obstála jsem, i když timeline jsem párkrát zběžně projela. Ze zvědavosti.
Ve středu už jsem ani neměla potřebu "něco tweetnout", ale možná to bylo dáno fyzickou únavou.
Původně jsem měla v plánu zdržet se sociálního života na dobu až tří týdnů a, teď zcela upřímně, sledovat, zda-li mě někdo vůbec postrádá.
Ale myšlenka, která mě napadla při čtení komentářů fotek na Facebooku, byla publikovatelná pouze na mém oblíbeném serveru, takže jsem neodolala...
Výsledek?
Chyběl mi Twitter?
Samozřejmě, každý den. Zpočátku byly mé pocity jako když utrhnete hladovému žvanec přímo od úst, ke konci týdne už potom jenom čirá zvědavost "co se asi na tom Twitteru děje?".
Jakmile je Twitterista odtržen od svého serveru, smýšlí pak o svých followerech jako o skutečných, dá se říct, členech rodiny.
Když vás napadne nějaká myšlenka, v kolektivu padne vtipná hláška, vytvoříte zajímavou fotografii, zkrátka se chcete podělit o střípky ze svého života, najednou to nemáte s kým sdílet.
Když potřebujete něco urgentně vědět, na Facebooku vám stěží někdo rychle a ochotně poradí (jestli vůbec, ehm...).
Taktéž přicházíte o novinky ze života lidí, které sami sledujete a se kterými se nemůžete, vlivem různých okolností, stýkat tak, jak byste si třeba přáli.
Nejedná se o neschopnost začlenění se do reálného života či snad závislost na internetové sociální společnosti, je to jednoduše potěšení z komunikace se spoustou skvělých osob.
Lidé, které followujete, se po čase stávají vaší internetovou rodinou. A tuhle rodinu si můžete sami zvolit - což je na tom asi to nejlepší.
Nikdo nerad dělá věci, do kterých se mu nechce.
Proč byste se měli bavit s někým, kdo je vám nesympatický, jeho názory se neshodují s těmi vašimi a máte pocit, že byste ho v příští minutě nejradši vzali po hlavě kladivem?
Jako v reálném životě tak i v tom virtuálním se tedy neobklopujeme (nebo alespoň duševně zdravý člověk to nedělá) nám nepříjemnými lidmi.
V reálu může být zrušení vztahů mnohem složitější než prosté zablokování dotyčné osoby na internetu. Vždyť kdo by si někdy nepřál mít takové tlačítko "unfollow" i v reálném životě?
...
A já?
Mám na papírcích všude možně napsaných spousty myšlenek, které vám v následujících dnech sdělím.
A v mobilu spoustu fotek ke zveřejnění.
Ve složce "Twitter - dobré ráno" hromadu obrázků a citátů, které čekají na pravidelná ranní pozitivní tweetnutí.
Závěr?
Bez Twitteru se dá žít - ale proč?
